Stručný přehled historických titulů o horolezecké metodice
Horolezecká literatura u nás
Knihy o horách a horolezectví jsou u nás velmi populární. Bylo tomu tak i v minulosti, jak o tom z doby vzdálenější svědčí např. nepřeberná řada dotisků Kugyho "Ze života horolezce" ze třicátých a čtyřicátých let minulého století, nebo z období novějšího úspěch knih Rakoncajových či třeba Messnerových. Velký podíl na českém trhu "horské" literatury měly vždy knihy populární, cestopisné a v neposlední řadě byly u našich nakladatelů populární česky psaní průvodci - zpočátku turističtí průvodci po horách (např. Českou sekcí Slovinského planinského družstva zpracovaný průvodce po Julských a Kamnických Alpách z konce 19. stol.), později i specializovaní průvodci horolezečtí. Z hlediska vývoje sportu však měly mnohem větší význam mnohdy nenápadné a dnes spíše přehlížené příručky věnované horolezecké technice. Zatímco populární či cestopisné knihy o horách často přivedly mezi horolezce nové zájemce, jejich další vývoj však ovlivňovaly publikace metodického charakteru.
Historické tituly, přesněji řečeno českou a v Čechách dostupnou (a hlavně používanou) literaturu o horolezecké metodice v průběhu minulého století zde tedy zařazujeme s ohledem na vývoj horolezecké metodiky a celkového rámce horolezectví u nás. Knihy, které zde ve stručné formě představujeme, měly značný vliv na vývoj celého sportovního odvětví, utvářely smýšlení horolezecké komunity, podílely se na etické stránce tohoto sportu a zároveň se staly nechtěným, a o to osobitějším svědectvím doby, ve které vznikaly.
Tradice sportovního lezení a horolezectví se zpočátku utvářela v alpských zemích a teprve ve druhé polovině 20. století začaly do jeho vývoje významněji zasahovat i jiné oblasti. I tento vývoj lze v našem výběru především českých a do značné míry i slovenských učebnic dokumentovat.
Díla v češtině a slovenštině jsou zde doplněna o některé vybrané tituly cizojazyčné. Jde vždy o publikace, které významnějším způsobem ovlivnily právě naše domácí učebnice, ať již po stránce formy či obsahu.
Nejedná se o kompletní přehled v češtině či slovenštině vyšlé literatury na téma horolezecké metodiky. V těchto jazycích vyšlo různých příruček víc. Šlo zejména o tzv. metodické dopisy (forma vzdělávání cvičitelů; metodický dopis vydávala Metodická komise prostřednictvím svého ústředí, např. ÚV ČSTV a byl určen k potřebě cvičitelů, tedy zasílán oddílům za účelem vzdělávání jejich cvičitelů). "Metodické dopisy" se obvykle zabývaly vždy jedním tématem, které nutně nemusela vždy být horolezecká metodika v nejužším pojetí, tedy pouze lezecká technika. Vyšly tak metodické dopisy zaměřené např. na geologii lezeckých terénů (Zdeněk Hokr; 1975), ochranu přírody a horolezectví (Jiří Ebenhöh; 1983) apod. Pochopitelně též vnikaly brožury výhradně technicko-lezecké, např. koncem sedmdesátých let "Jištění a zajišťování v horolezectví", nebo úzce bezpečnostně zaměřené, jako např. v polovině let osmdesátých "Bezpečnostní zásady v horolezectví", učební texty pro cvičitele apod. Kromě "Metodických dopisů" vycházela pochopitelně ještě řada interních tisků různých úrovní horolezeckého svazu nebo tělovýchovných organizací (např. na téma tréninku sportovního lezce - F. Vrábel; 1987), ale i oddílové apod. Těm se, z pochopitelných důvodů rovněž nevěnujeme.
V následujícím přehledu rovněž nejsou zahrnuta Bajova skripta pro cvičitele z počátku sedmdesátých let, která ve své době rovněž patřila k významným zdrojům nových informací. Tato skripta však vyšla v době, kdy byla v češtině dostupná díla A. Černíka a z cizojazyčných bylo možno získat poměrně velmi aktuální "Sputnik alpinista" v ruštině. Stejně tak nejsou do přehledu zahrnuty knihy, které se metodice věnují jen okrajově, např. z konce osmdesátých let dosud nepřekonatelná díla Ivana Diešky, jako "Horolezectví zblízka" (společně s V. Širlem) obsahující mj. i ojedinělé zpracování geografického tématu "Horolezecký zeměpis", ale hlavně dílo ojedinělé rozsahem i formou "Horolezectvo - encyklopédia". Hlavními autory, kromě vedoucího autorského kolektivu I. Diešky, byli V. Širl a B. Šišovská, mezi spoluautory a lektory se objevují téměř všichni významní horolezečtí metodici a publicisté té doby, mj. i autoři dále uvedených titulů, "Metodických dopisů" atd.
Rovněž zde nejsou zmiňována díla zabývající pouze některým segmentem horolezecké metodiky, jako např. vynikající učebnice z pera Josefa Sekyry, který si do svého autorského týmu přibral Arnošta Černíka a společně dali dohromady v češtině zcela ojedinělou publikaci "Zeměpis velehor". Publikace ani po téměř čtyřiceti letech od svého vydání neztratila na informační hodnotě. Je smutné, že u nás na toto téma a na alespoň srovnatelné úrovni od r. 1969 nic nového nevyšlo a nejenom horolezci, ale i studenti se tak musí prát s odlišnými přepisy názvů a složitou terminologií v cizích jazycích. Tento přehled rovněž zcela pomíjí publikace zabývající se historií horolezectví a celkově širším okruhem témat s horolezectvím spojených kromě samotné metodiky.
Přehled horolezeckých učebnic
Následující stručné recenze, navzdory mnohdy značně kritickému postoji k některým vlivům, zejména pak politizování sportu, jsou zde zařazeny jednak k rozšíření pohledu na současnou horolezeckou metodiku a jednak mají být vyjádřením uznání a díku našim předchůdcům, s jejichž odvahou se často opravdu nemůžeme ani vzdáleně srovnávat.
Ve všech těchto případech se jedná o historické publikace. Je tedy zřejmé, že řada metodických pokynů v těchto knihách může být zastaralých a často nebezpečných. Na druhou stranu, kromě historické hodnoty obsahují tyto knihy stále ještě řadu cenných informací a mnohé postupy, jejichž znalost může být neocenitelná v kritických situacích. Mnohé informace jsou stále platné a neměnné.
Die Gefahren der Alpen: Zsigmondy, E., Paulcke, W., Edlinger's Verlag, 1908
První knihou v našem výběru je německy psaná učebnice, která se nadlouho stala vzorem pro všechny knihy o horolezecké metodice. Její vliv je patrný i v celé řadě pozdějších, česky psaných učebnic. Pozoruhodný je však i vývoj této knihy, která vyšla v rakouském Innsbrucku, tedy tehdejším Rakousko-Uhersku, jehož součástí byly i země koruny české. Emil Zsigmondy přímo tuto knihu nepsal, zahynul r. 1885 v jižní stěně Meije. Toto vydání je přepracovanou verzí Zsigmondyho starší knihy (Die Gefahren der Alpen, vydané v Lipsku - Leipzig v roce 1885) přepracování a doplnění provedl Paulcke. Vysokou kvalitu této publikace dokládá i řada novějších vydání, např. v české literatuře opakovaně citované vydání u dodnes činného německého nakladatelství Verlag R. Rother z roku 1927.
Samotná učebnice je založena na množství informací v textu, ilustrace (pečlivě provedené perokresby a několik, rovněž velmi kvalitně provedených fotografií) jsou spíše okrajovou záležitostí. Současného čtenáře možná překvapí míra vědomostí o nebezpečí hor i značně pokročilé lezecké techniky. Na druhou stranu se stává pozoruhodnou připomínkou dob, kdy pánové, aniž by odložili společenský oděv, vyráželi do hor s vybavením, které by současník považoval za dostatečné snad jen na odpolední výlet do příměstského lesíku.
Do hor: Kunaver, P., Vosátka, A., Nakladatelství F. Svoboda, 1925
Kniha je překladem slovinské příručky Pavla Kunavera, kterou do krásné a kultivované češtiny přeložil a zároveň doplnil o další poznatky Antonín Vosátka. "Velká je zodpovědnost horolezcova, jemuž jeho přítel na laně přivázaný svěřil svůj život! V rukou onoho je nyní přítelova bezpečnost a tu nechť každý uvědomí si obrovskou zodpovědnost, jakmile ovinuv lano kolem svého pasu začne v pravdě tak krásné dílo na horských stěnách! Musí všechnu svou sílu a obezřetnost soustřediti a býti na vše připraven! Bystře musí pozorovati pohyby druhovy. Nic jiného nesmí ho zajímati než zase a zase jeho přítel, a všechny své síly zasvětiti ochraně svého druha s ním na laně uvázaného."
Prakticky celý obsah učebnice je postaven na textu, obrázků je v celé publikaci poskrovnu, s výjimkou závěrečné fotopřílohy věnované Julským Alpám. Text je poměrně rozsáhlý a velmi podrobný a je zaměřen zejména na klasický alpinismus, tedy na lezení v horách. Jedná se o typickou knihu své doby, ještě stále poukazující na nedávnou společnou historii se Slovinci nejenom ve stejném státním útvaru, ale i ve společném horolezeckém spolku.
Horolezecké kapitoly: Šimko, J., KSTL Sv. Liptovský Mikuláš, 1943
Kniha Joža Šimka byla ve slovenštině vydána v roce 1943, tedy v době existence Slovenského štátu během 2. světové války. Za povšimnutí stojí fakt, že v kapitole o historii horolezectví ve Vysokých Tatrách bychom jména českých horolezců hledali marně.
Jedná se o malou, útlou knížečku. Přesto je obsah poměrně hutný, text srozumitelný a doprovázený krásnými kresbami Samo Turzáka, kde zobrazeným postavám nechybí dramatické výrazy ve tváři, dokreslující atmosféru horolezeckého sportu té doby. Nejprve jsou probrány úvodní témata: historie horolezectví ve Vysokých Tatrách, kdo se může stát horolezcem, jakou mít výstroj. Poměrně pečlivě je probráno slaňování, jištění na stanovišti a pak především technické lezení, kyvadlové traverzy a lezení pomocí přítahů dvou lan. Pozoruhodně dokumentuje rozvoj technického lezení, které později v Tatrách udávalo tón až do konce 70. let 20. století.
Horolezecká abeceda: Kutta, F., Klub českých turistů, 2. vydání, 1945;
Horolezecká technika na cvičných skalách: Kutta, F., Klub českých turistů, 1946
Knížečky z pera legendy českého (nejenom) pískovcového lezení Františka Kutty, vznikly v období 2. světové války, avšak světlo světa mohly spatřit až po ní. Ilustrace jsou pouze černobílé kresby, dobře přehledné a velice názorné. Není bez zajímavosti, že Kuttovy publikace ilustrovala Bláža Karasová-Cvrková, v padesátých a šedesátých letech jedna z nejvýznamnějších českých horolezkyň.
První z uvedených brožur je šíře pojatá, zabývá se alpinismem v původním smyslu, tedy zejména lezením v horách. V minimálním rozsahu se autor snaží nastínit problematiku a zároveň zahrnout základní metodické pokyny. Horolezecká abeceda je, stejně jako i následující učebnice, velmi stručná, ovšem už úžeji a do podrobností více zaměřená. Probírá témata jako smyčkovací technika, skobování, a především taktiku horolezeckého postupu v terénu. Zvláště kapitoly zabývající se touto taktikou mají i dnes co říci. Zkrátka určitá pravidla a poučky nestárnou. V této publikaci je možno vidět poměrně málo se uplatňující metodu výkladu na konkrétním příkladu. Kutta vybral několik skalních výstupů (např. Kauschkova hrana na Dračí zub v Hruboskalsku, Dušičková cesta na Dušičkovou stěnu v Českém krasu aj.), na jejichž příkladu pomocí kresby vysvětluje, jak a kde budovat jistící stanoviště a postupové jištění.
Základy horolezectví: Kroutil, F., Veverka, A., Nakladatelství Žikeš, 1948
Rozsáhlá kniha předcházející Procházkovo dílo na pomyslném trůnu nejvýznamnějších metodických knih. V šedesátých letech ji do jisté míry nahradil, nebo alespoň výrazně doplnil A. Černík se svými učebnicemi.
Základy horolezectví jsou zaměřeny především na klasický alpinismus, tedy lezení v horách. Poměrně rozsáhlá je kapitola o ledovcích, čímž se kniha trochu minula, neboť nedlouho před vydáním se zavřela "Železná opona" a běžné cestování na ledovce nebylo možné. Však se také později Procházka ledovcům už tak moc nevěnoval. Autoři čerpali náměty z mnoha zahraničních, především "alpských" zdrojů, v textu je odkazováno na E. Comiciho, J. Kugyho, E. Zsigmondyho a další. Text je velmi podrobný a dobře srozumitelný. V knize je značné množství kreseb, sice trochu neuměle provedených, ale v zásadě dobře přehledných, a několik černobílých fotografií, které však mají pouze roli graficko výtvarnou a nikoli didaktickou.
Horolezecké kapitoly: Šimko, J., Slovtour, 1949
Kniha navazuje na předchozí dílo Joža Šimka (viz. výše). Od doby prvního vydání se změnily politické poměry, takže v předmluvě se z "Národního výletu" z roku 1943 stala slavnost "storočnice spisovnej slovenčiny", a rovněž se z hlubin historie vynořily postavy českých horolezců Veverky, Kroutila, Záboje, Zachovala a Štáflové. /
Oproti předchozímu vydání je tato kniha rozsáhlejší a podrobnější. Krásné kresby S. Turzáka nahradily nové, od R. Kubína, které postrádají výtvarnou hodnotu předchozích a jsou spíše technického rázu, snad do učebnice vhodnější. Na druhou stranu je jich o poznání více než v prvním vydání. Kniha je rovněž doplněna černobílými fotografiemi Vysokých Tater a Sulovských skal.
Horolezectví: Abalakov, V. M., Sokolské nakladatelství, 1951
Jedná se o překlad učebnice horolezectví z ruštiny pocházející od předního "sovětského" horolezce, jehož význam však výrazně přesáhl oblast sovětské sféry vlivu.
Vitalij Michailovič Abalakov, průkopník sovětského sportovního horolezectví, trenér a metodik byl nepochybně významnou osobností celosvětového horolezectví. S jeho jménem je spjata nejenom celá řada významných prvovýstupů v ruských a asijských velehorách, ale i řada nových, často přelomových konstrukcí horolezecké výzbroje.
Touto knihou byl u nás položen základ pro přebírání řady prvků z tvrdé tzv. "ruské školy". Nejedná se o poslední Abalakovu metodickou publikaci, poměrně významná a v češtině často citovaná byla později zejména publikace "Základy horolezectví" z r. 1958. Horolezectví je kvalitní učebnice, bohužel v mnohém až příliš poplatná době svého vzniku. Zvláště pikantní je předmluva ke knize, kde se čtenář dozví o významu horolezectví pro rozvoj sil pracujícího lidu a zvýšení branné schopnosti k obraně socialistické vlasti… Je dokladem faktu, že propagandisticky zneužít je možné cokoliv, i alpinismus (a zároveň i toho, že bez této ideologické úlitby by ve své době učebnice nespatřila světlo světa).
Horolezectvo pre každého: Roubal, R., Nakladateľstvo Cestovného ruchu, n.p., 1953
Kniha Radka Roubala ve slovenštině se bohužel opět stala dokladem politizace sportu. V předmluvě lze např. najít tento pozoruhodný odstavec: "Celým človekom si aj na svojom pracovisku, uplatňuješ svoje schopnosti pri budovaní nášho života, lebo chceš byť uvedomelým radovým vojakom socializmu v našom štáte, uvedomelým vojakom mieru na celom svete. Chceš bojovať proti tým, čo chcú vojnu."
Další obsah knihy je naštěstí již socialistické státní propagandy téměř prost. Kniha se věnuje především horolezectví v horách, je výrazně zaměřená na přípravu pro lezení ve Vysokých Tatrách. Ilustrace v knize jsou jednak černobíle kreslené obrázky, které jsou vcelku na přijatelné úrovni a je jich dostatečné množství. Na konci knihy je ještě poměrně obsáhlá (36 fotografií) černobílá fotografická příloha. Tyto snímky jsou někdy jen ilustrační, ale některé názorně ukazují horolezecké postupy. Fotografie nezabírají celou stránku, zbytek je věnován doprovodnému textu, často velmi obsažnému, který je v několika případech doplněn i odkazy na vlastní text v knize. Jinde je použita konfrontace fotografie terénu ve Vysokých Tatrách s kresbou z horolezeckého průvodce "Kroutil-Gellner" s doprovodným vysvětlením, jak plánovat túru, tedy neobvyklý, avšak velmi didaktický přístup. Fotografická příloha tak výrazně obohacuje celou knihu.
Zimní horolezecké táboření: Tichák, R., Státní tělovýchovné nakladatelství, 1995
Padesátá léta minulého století rozhodně nepatřila k nejveselejším obdobím naší (a vlastně ani světové) historie, a proto se ani nelze divit, že není žádnou radostí otevřít tuto knihu hned na první stránce, kde na nás číhá předmluva "… Zimní táboření pomáhá sportovcům všestranně zvyšovat jejich tělesnou zdatnost, otužilost a zoceluje jejich organismus pro obranu naší lidově demokratické vlasti. Brannou hodnotu zimního táboření je třeba zvláště podtrhnout, neboť pobyt horolezců v tvrdých zimních podmínkách vytváří v kolektivu i v jednotlivcích jednak pevnou vůli a odhodlání překonávat všechny překážky, jednak pravé bojové soudružství, které - podloženo socialistickým vlastenectvím a uvědomělou kázní - je zárukou fyzické a morální síly našeho vojáka."
Raději k vlastní knize. Text je velmi podrobný a obsáhlý. Nejprve je uveden přehled potřebné výstroje, spacáky, stany, pak následuje kapitola o vaření v zimních táborech, druhy vařičů, tedy informace v současnosti již poněkud zastaralé. Co je největším přínosem této knihy i v současnosti, jsou návody na táboření a bivakování ve "sněhových obydlích". To prostě nezestárne ani za ta léta od vydání knihy. Od precizního popisu stavby iglú pak text volně přechází v popisy různých typů záhrabů, a to velmi podrobně. Závěrem je pak probrána organizace života v táboře, logistika jeho zásobování, a nakonec i jeho rušení a opuštění.
Zimní nebezpečí v horách: Houdek, I., Vrba, M., Státní tělovýchovné nakladatelství, 1956
Nejedná se o klasickou horolezeckou učebnici, do přehledu však toto, později často citované dílo, zařazujeme vzhledem k vlivu v něm obsažených poznatků, které tak významně obohatily metodiku budoucích let. V současnosti se již jedná o dílo poněkud zastaralé, v němž pochopitelně chybí mnohé z nejnovějších poznatků. Jde však o poctivé autorské dílo podložené výsledky vlastních bádání a není bez zajímavosti, že touto knihou se čeští odborníci zaměření na problematiku vzniku lavin a lavinové prevence dostali na špičku tehdejšího poznání a po boku badatelů z alpských zemí dostali možnost spoluzakládat evropskou školu lavinové prevence. Zároveň se stali českými zástupci v řadě organizací, počínaje IKARem až po prestižní vědecké instituce.
Kniha má mírně zavádějící název. Podle něj by se měla zabývat širším nebezpečím v zimních horách, ve skutečnosti je však zaměřena převážně na nebezpečí lavin. Ovšem toto téma je zpracováno odborně na výši a velmi podrobně. Trefně by se dalo říci, že toto není kniha pro nějakého mladého "snowboarďáka", kterému se musí informace předkládat v jednoduché a zábavné formě. Jedná se o učebnici ze staré školy, zkrátka poctivé dílo.
Zimní turistika: Michalička, V., Satori, M., Sportovní a turistické nakladatelství, 1960
Útlá knížečka popisuje to, co se dnes nazývá skitouring (pohyb po horách na lyžích, kdy si od začátku do konce túry vystačíme jen s lyžemi). Kromě záležitostí spojených s vlastním pohybem na lyžích je v knize docela podrobně probráno i táboření na sněhu. A pochopitelně nechybí obligátní kapitoly počasí a nebezpečí zimních hor. Informace převažují v textu, ilustrací mnoho není. Pár kreslených černobílých obrázků a pouze čtyři černobílé fotografie uprostřed knihy jako obrázková příloha.
Technika zajišťování v horolezectví: Černík, A., Sportovní a turistické nakladatelství, 1961;
Horolezectví: Černík, A., Sportovní a turistické nakladatelství, 1964
Knihy Arnošta Černíka, publicisty a horolezce, který zahynul při největší tragédii české horolezecké historie, při zemětřesení v Peru r. 1970 (tehdy zahynulo všech 14 účastníků české horolezecké expedice na Huascaran) měly pro české horolezectví zcela zásadní význam. Většina z nich se však nezabývala horolezeckou metodikou. Černík byl autorem řady popularizačních titulů o horách i horolezectví, ale i např. spoluautorem významného a v mnoha ohledech u nás dosud nepřekonaného a ojedinělého díla na téma horolezecká geografie (viz též výše uváděný "Zeměpis velehor", který zpracoval společně s geologem a glaciologem, významným českým horolezcem a polárníkem Josefem Sekyrou). Kromě vlastních třinácti titulů Černík řadu knih do češtiny rovněž přeložil (např. "Sedm let v Tibetu" od H. Herrera). Význam této mimořádné osobnosti českého horolezectví není stále ještě zcela doceněn.
První ze zde uvedených Černíkových učebnic horolezectví "Technika zajišťování…", má podobně, jako většina ostatních knih z této doby, hned v úvodu ideologickou předmluvu vychvalující komunistickou diktaturu - jedna je od V. Šedivého, předsedy ústřední sekce horolezectví ČSTV, a druhá od autora samotného. Jsou nejnázornějším příkladem propagandy zasahující do všech oblastí lidské činnosti. Bez podobné předmluvy by taková publikace zkrátka nevyšla a každý, kdo chtěl publikovat, byť i odborný text, se tomuto trendu musel podřídit - a u Černíka, s jeho "politickými problémy", se to bohužel stalo vážnou nutností, bez které by žádné z jeho děl světlo světa nespatřilo. Ostatně, po jeho smrti upadalo jeho jméno v zapomnění zcela programově, neb osobnost a postoje tohoto autora byly tehdejšímu režimu značně nemilé.
Jak již napovídá titul první knihy, je obsah zaměřen na vše týkající se zabezpečení proti pádu. Přestože se jedná o malou a útlou knížečku, informace v ní jsou podrobné a na vysoké úrovni. Text je nádherně srozumitelný, hned se pozná, že autor sám byl velmi aktivní horolezec. Obrázky jsou jen černobílé kresby, většinou dobře přehledné, jen pár jich je poněkud malých, takže v detailech nelze dobře rozeznat, co je zobrazeno. Je až k nevíře, jak i po mnoha letech působí kniha fundovaným dojmem. A o záležitostech, které takříkajíc "nezestárnou" (např. kinematika pádu, rozklad sil v čepeli skoby apod.), pojednává tato knížka tak podrobně, že je až hanbou, jak ubohé knihy vycházejí v Čechách o horolezectví dnes.
Druhá z knih téhož autora navazuje dalšími tématy na publikaci předešlou. Obsah je zpracován ve stejné formě. Probírá taková témata, jako je názvosloví, výstroj a výzbroj, technika lezení, druhy chytů a jejich úchopy, táboření, orientace, výživa při expedici apod. Pokud si odmyslíme některé zastaralé pokyny, je stále možno získat z této knihy mnoho užitečných informací.
Lyžujeme v terénu: Houdek, I., Sportovní a turistické nakladatelství, 1963
Jde o poněkud pozapomenutou českou učebnici skialpinismu, byť se toto slovo v knize nevyskytuje. Aby nedošlo k nedorozumění; nejedná se o lyžařskou učebnici, či příručku pro turistický pohyb v zimních Krkonoších, nic takového. Kniha je opravdu o ryzím vysokohorském lyžování, které se dnes nazývá skialpinismem. Nechybí ani taková témata, jako je počasí, jižní fén, lavinové nebezpečí, použití cepínů a maček, jištění lanem, záchrana a nosítka z lyží apod. Ilustrace jsou jednak černobílé kresby, jednak je navíc uvnitř knihy ještě černobílá fotografická příloha.
Pokud je vám autor Igor Houdek odněkud povědomý, tak možná proto, že je společně s Milošem Vrbou též autorem knihy "Zimní nebezpečí v horách" - viz výše v textu).
Sputnik alpinista: kolektiv autorů, Izdatělstvo fizkultura i sport, 1970
Naprosto "klasická" učebnice počátku sedmdesátých let, ze které do jisté míry čerpala většina novějších metodických příruček. Jednalo se však v podstatě o poslední "klasickou" učebnici. Kniha je v ruském jazyce, což dnes může působit exoticky, ale je nutno si uvědomit, že v roce 1970 byla v komunistickém Československu ruština povinně vyučována už na základní škole. A vezmeme-li v potaz různé "československo-sovětské" družby, cesty českých horolezců na Kavkaz a Pamír, není se co divit, že kniha poměrně masivně pronikla i k nám. Text je obsáhlý a podrobný, ale nepřináší nijak moderní obsah. Stále je to horolezectví doby dřevěných topůrek cepínů a konopných lan. Ilustrace tvoří výhradně černobílé perokresby, dobře přehledné a dostačující. Obsah knihy je zaměřen na klasické horolezectví v horách a kromě běžných témat nechybí ani takové kapitoly, jako je překonávání horských vodních toků, záchrana v horách, ale třeba i trénink a skálolezectví. V závěru knihy je jako příloha seznam nejlepších sovětských výstupů za léta 1954-1969, výstupy rozdělené dle tříd a v rámci třídy od 1. do 3. místa. Inu, v Sovětském svazu se v horolezectví dalo "vyhrát 1. místo".
Alpinizm: Popko, M., i redakcja, Wydawnictvo sport i turystyka, 1974
Kniha je v polštině a jedná se o poměrně zásadní a rozsáhlou učebnici alpinismu, kterou by rozsahem bylo možno přirovnat k našemu dílu Procházkovu (o jeho knize z roku 1975 viz dále). Text polské učebnice je podrobný, zaměřený především na klasický alpinismus, tedy lezení v horách, a to jak v létě, tak v zimě. Některé metodické postupy, které kniha představuje, v sobě ještě mají mnohé z "doby konopného lana", ale zároveň se již objevují moderní prvky, např. slaňovací osma, Stichtova brzda apod. Jedná se o typickou učebnici, která na svých stránkách spíše nechtěně zachycuje konec jedné významné etapy v historii horolezectví a která již zároveň patřila k prvním učebnicím moderního střihu. Právě v tom tkvěl její význam i pro naše horolezectví, ačkoli se již o rok později objevila moderní učebnice i v češtině a dokonce od českého autora.
Kniha je ilustrována pouze černobílou perokresbou, která je dobře názorná a jednoduchá. Není bez zajímavosti, že v knize je věnována kapitola speleoalpinismu (alpinizm jaskiniowy). To je například v českých učebnicích neobvyklé; v Čechách působili speleologové, resp. speleoalpinisté i z hlediska metodiky, tedy včetně vydávání metodických materiálů, odděleně od horolezců.
Základy horolezectví: Procházka, V., Olympia, 1975 (a 2. rozšířené a doplněné vydání v roce 1979)
Starší kniha z pera Vladimíra Procházky, která o 15 let předcházela publikaci "Horolezectví" (viz dále v této kapitole, ale i např. v doporučené a v použité literatuře). První moderní česká učebnice, která se záhy (v roce 1979) dočkala druhého, rozšířeného vydání u stejného nakladatele. Toto druhé vydání (276 stran, rozměry 22 × 14 cm) bylo doplněné zejména kapitolou o zdravovědě v horolezectví.
Jen těžko lze nesrovnávat tuto učebnici s Procházkovým "Horolezectvím" z r. 1990. Mnohé části textu a obrázky jsou zcela totožné, i když v celkovém rozsahu jsou "Základy horolezectví" pochopitelně stručnější. Oproti "Horolezectví" z r. 1990 jsou v "Základech horolezectví" některé metodické postupy již zastaralé, například na obrázcích často zobrazovaný lezec se samotným prsním úvazem, ale i přesto je z této knihy možno získat řadu užitečných informací. Celkově je však kniha v dnešní době spíše historickým dokumentem o tom, jak a s jakou výzbrojí se lezlo v 60. letech 20. století. Zajímavé je především vidět určitý zlom v kvalitě výzbroje. Zatímco ještě v knihách A. Černíka z roku 1964 má výzbroj blíže k dobám "konopných lan", zde již jsou k vidění takové prostředky, jako např. Hieblerova svírka, Jümar, Stichtova brzda, nýty, nesměle propagovaná kombinace sedacího a prsního úvazku apod. Kniha je poměrně rozsáhlá, velice precizně zpracovaná a doplněná řadou dobře zřetelných "výukových" ilustrací, buď jednoduchých perokreseb nebo fotografií, na kterých jsou zachyceny např. základní horolezecké úkony, ale i horská geomorfologie apod. Na svoji dobu naprosto nepřekonatelná (a dlouho též nepřekonaná) je kapitola o přípravě horolezce.
Jedná se knihu, kterou lektorovali přední českoslovenští metodici té doby, na značné výši byl i kolektiv zpracovávající oblast horolezecké zdravovědy. Není bez zajímavosti, že i do této publikace přispěla jako ilustrátorka Blažena Karasová-Cvrková, tatáž "Bláža", která ilustrovala již příručky Kuttovy, dlouhý čas dominovala českému ženskému lezení, a dokonce se stala i pojmem geografickým (to když byla jejím jménem označena jedna z výrazných stěn u Srbska s řadou lezeckých cest). Mezi dalšími ilustrátory se ocitl i lezec takového formátu jako Petr Prachtel, velkou část fotografií pro druhé vydání poskytl nedávný předseda ČHS Jiří Novák, nebo je přímo pro tuto publikaci nafotil Vl. Procházka mladší, známý metodik a současný redaktor Montany.
Je pochopitelné, že tato učebnice se nadlouho stala hlavním zdrojem informací pro celou lezeckou komunitu. Její největší význam a důvod, proč je již běžně uváděna jako přelomová záležitost, však tkví ve faktu, že se stala první učebnicí moderního horolezectví u nás.
Turistika v horách: Hejl, I., Olympia, 1990.
Tato kniha je dnes už poněkud "vyšlá z módy". Zabývá se výhradně vysokohorskou tématikou s důrazem na provozování VHT. Je ještě poznamenaná dobou socialismu, kdy byl v Československu problém sehnat v obchodech moderní turistickou a horolezeckou výstroj. Některé metodické pokyny jsou zde opravdu archaické. Tato kniha může mít význam pro zvídavé horolezce, kteří si kladou otázku "co bych dělal, kdybych ztratil…". Ano, v této knize se člověk dozví, jak slaňovat v Dülferově sedu, jistit lanem přes koleno, navazovat se lanem kolem hrudi a podobné, lety osvědčené fígly, které v těch moderních, drahých a barevných publikacích mnohdy nenajde. V čem však tato kniha nikdy nezestárne, je její důraz na nutnost přemýšlet při plánování túry. Je známé pořekadlo "bezpečnost začíná ve vaší hlavě" - aniž by kniha rčení citovala, přesto čtenáře jasně vede tímto směrem.
Speleoalpinismus I. díl.: Matýsek, R., Knihovnička ČSS 1990
Poměrně rozsáhlá brožura vydaná Českou speleologickou společností (ČSS) především pro potřebu svých členů měla být první vlaštovkou zaplňující metodické prázdno v oblasti speleoalpinismu. Na toto téma byly totiž do té doby v češtině k dispozici pouze články vycházející ze zahraniční literatury, nebo mu byly věnovány v podstatě okrajové pasáže ve větších publikacích zabývajících se speleologií v obecnější rovině. Na druhé straně je pravdou, že českým speleoalpinistům byla dobře dostupná literatura slovenská. Jednalo se např. o Jakálovu "Praktickou speleológii" z r. 1982 s podrobnou kapitolou na toto téma z pera Petra Hipmana a v r. 1985 Technickou komisí SSS vydaná Stibrániyho skripta "Základy jednolanové techniky", která byla ve své době velmi moderní.
Matýskova příručka je poměrně podrobná, její první polovina se (na přibližně padesáti tiskových stranách) věnuje problematice výzbroje a výstroje, zatímco druhá polovina (ve srovnatelném rozsahu) je věnována úvodu pro šířeji koncipované dílo o jednolanové technice a ve zbývajícím prostoru je podrobně rozebrána problematika lezeckých lan a problematika uzlů a uzlování.
Tím bohužel příručka končí - tedy s odkazem na připravovaný II. díl. Ten však v ČSS nevyšel a o řadu let později, když se jej autorovi podařilo dokončit k jeho spokojenosti, spatřilo světlo světa souhrnné vydání Speleoalpinismus, I. a II. díl, které autor prostřednictvím své firmy Speleomat distribuoval na CD nosičích. Metodická publikace na CD se však příliš neujala a pokračování Matýskova Speleoalpinismu tak zůstává známé spíše uzavřenému okruhu pokročilejších zájemců o tuto problematiku. V češtině, a vlastně ani ve slovenštině tak dodnes není (s výjimkou prací na téma jednolanové techniky v záchranářské praxi vydaných pro vnitřní potřebu Hasičského záchranného sboru) souhrnnější dílo na dané téma k dispozici.
Obrazový doprovod tohoto dílka tvoří převážně přehledné perokresby, tabulky a jen příležitostně se objevuje černobílá fotografie. Přehledné a didaktické jsou nákresy uzlů a postup jejich vázání. Zajímavostí jsou také ilustrace Káji Saudka, který rovněž připravoval návrh obálky. Nutno konstatovat, že návrhy přebalů které tento ilustrátor, bývalý jeskyňář v organizaci Zlatý Kůň, pravidelně dělal pro časopis Speleo, bývaly zdařilejší a jaksi sevřenější.
Horolezectvo - učebnica pre školenie cvičiteľov: Šajnoha, M. a kolektív, Šport, 1990
Učebnice ve slovenštině určená pro pokročilejší horolezce. Úplný začátečník nemusí všechny zde uvedené informace ihned chápat. Byla psána, jak uvádí její podtitul, pro instruktory horolezectví. Jedná se o dobře zpracovanou publikaci z dílny kolektivu předních slovenských metodiků.
Tato publikace navazuje na tradice kvalitní slovenské metodiky, v oblasti školení cvičitelů horolezectví (nyní instruktorů) nahradila starší skripta z pera známého horolezce Ivana Baja (Bajo, I. a kol.: Horolezectvo - učebné texty pre cvičiteľov II. a III. triedy, SZTV, Šport, Bratislava 1972). Nutno však podotknout, že obě slovenské učebnice pro instruktory vyšly v době, kdy byla v češtině dobře dostupná díla domácích autorů a jako informační zdroj je tedy využili zejména cvičitelé vyšších stupňů (resp. tříd), kterým byla dostupná prostřednictvím metodické svazové knihovny. Tyto učebnice se v Čechách bohužel právě proto poměrně málo dostaly do obecnějšího povědomí.
Šajnohova publikace se vyznačuje kvalitními a přehlednými kreslenými ilustracemi, horšími černobílými fotografiemi. Informace v knize jsou na vysoké úrovni a mnohdy i velmi podrobné. Jestliže se chcete horolezectvím zabývat zcela vážně a trvale, například máte-li ambice stát se i instruktorem horolezectví, musíte mít tuto knihu přečtenou. Jen těžko lze tvrdit "vyznám se v horolezecké problematice", a přitom nemít přečteného Šajnohu.
Horolezectví: Procházka, V., a kolektiv, Olympia, 1990
Klasická učebnice horolezectví, v češtině nejobsáhlejší publikace na toto téma. Problematika je podrobně zpracována od úplných základů pro nováčky až po náročné informace pro pokročilé horolezce. Všechny superlativy použité pro Procházkovu o 15 let starší knihu (viz výše) platí beze zbytku i pro tuto. Oproti předchozímu dílu je však rozsáhlejší a výrazně modernější.
Spoluautory tohoto díla byli Vladimír Procházka ml., Ivan Rotman a Jiří Novák, mezi ilustrátory a fotografy se opět objevují jména Blaženy Karasové či Jiřího Nováka, ale i Josefa Rakoncaje, nejvýraznějšího českého výškového lezce té doby, a řady dalších.
Bohužel se tato učebnice záhy stala vysoce úzkoprofilovým zbožím, její náklad byl beznadějně rozebrán a mezi mladšími ročníky lezců dodnes kolují její ohmatané xerokopie. Pro svou celistvost informací nemá tato kniha v češtině dosud konkurenci.
-red-
