VÝROČÍ: 11. 7. 1971 první „československá osmitisícovka“
11.07.2024 Prvním osmitisícovým vrcholem, kterého dosáhli občané tehdejšího Československa byl Nanga Parbat ve výšce 8 125 m. Na vrcholu stanuli Slováci Ivan Fiala a Michal Orolin, expedice vedená Ivanem Gálfym nesla název II. tatranská expedícia HIMALÁJE 1971. Jednalo se celkově o pátý výstup na vrchol, druhý výstup od severovýchodu z doliny Rakiot.
A. Puškáš, I. Urbanovič, Nanga Parbat 8125m, Šport, Bratislava 1976
kol., 8125m Nanga Parbat, 11.VII.1971, Československo, zaujmová publikácia JAMES, Poprad 1971
Zadní strana publikace JAMES
Ivan Fiala na vrcholu
Úspěšná československá expedice byla již druhou výpravou „Tatranců“ k této hoře. Poprvé se o výstup pokusili v téměř shodném složení v roce 1969, kdy sice dokázali zbudovat řadu výškových táborů (nejvyšší ve výšce 6 950m), ale nakonec byli nepříznivým počasím odraženi. O dva roky později se tedy vrátili, aby své úsilí korunovali prvním československým úspěchem na osmitisícové hoře.
První Češi na vrcholu stanuli až v roce 1992. Jednalo se o výstup Kinshoferovou cestou v západní stěně, po němž na vrcholu stanuli Josef Nežerka a Josef Rakoncaj (stejnou cestou na vrchol později vystoupil i Radek Jaroš).
Nanga Parbat (též Diamir, někdy označovaný rovněž jako Nangaparbat Peak) je se svými 8 125 metry devátou nejvyšší horou světa. Nachází se v Pákistánem spravované části Kašmíru, v takzvaně „horkém území“ které je rovněž nárokováno Indií. I proto bylo v druhé polovině minulého století obtížné se k hoře dostat, resp. získat od pákistánských úřadů povolení k výstupu.
Horu člení tři výrazné hřebeny, které na ní oddělují tři stěny, které samy o sobě vstoupily do dějin horolezectví. Jedná se o severní stěnu – Rakhiot, západní – Diamir a jižní, Rupalskou stěnu, která se převýšením 4 600m řadí k největším na světě.
Historie pokusů o výstup na Nanga Parbat je velmi dlouhá a bohatá. Je totiž první osmitisícovou horou, na kterou se kdy člověk pokusil vystoupit, první, britská expedice k ní zamířila ještě v předminulém století, v roce 1895.. Výpravu vedl A. F. Mummery, který zde 24. 8. při pokusu o přechod sedla Djama zmizel. Další výpravou k hoře byla v roce 1912 vědecká expedice vedená E. Chandlerem, která mj. přivezla řadu topografických poznatků.
O horu se ve dvacátých letech živě zajímal i jeden z nejlepších lezců té doby Willo Welzenbach, ale jeho výprava se neuskutečnila, ovšem Welzenbachovova idea zůstala živá, a časem se i sám Welzenbach na horu svých snů vrací - zemřít. V roce 1932 k hoře zamířili Němci poprvé (jednalo se tehdy o americko-německou expedici). A posléze se o horu zajímají výhradně Němci, někdy v expedicích s Rakouskou účastí. Přicházejí v i letech 1934, 1937 a 1938. Po řadě neúspěchů spojenými s mnoha obětmi na životech (až do prvovýstupu si hora vyžádala 31 lidských životů), dokonce v Německu začínají hovořit o „osudové hoře“. Pokusy o výstup pak přerušila druhá světová válka (poslední expedicí byla neúspěšná expedice v roce 1939 která se stala dostatečně známou díky Harrerově knize „Sedm let v Tibetu“. Po válce se však nakonec Němci k hoře vrátili. 3. července 1953 na vrcholu stanul Hermann Buhl, který výstup provedl bez umělého kyslíku a navíc byl při sestupu nucen bivakovat bezprostředně pod vrcholem.
-tof-
Repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2009.
