VÝROČÍ: 14. 5. 1804 vyrazila ze St. Louis expedice Lewise a Clarka
14.05.2024 Expedice napříč americkou divočinou posunula poznání geografických poměrů severoamerického kontinentu o obrovský kus vpřed. Více než dva roky trvající cesta, mimo jiné významné objevy, byla první skupinou, která mapovala Skalisté hory které také překročila, probádala oblast Yellowstone, splula, a pochopitelně i zmapovala, několik do té doby zcela neznámých řek.
Trasa expedice
14. května 1804 startuje expedice do neprobádaných končin
Setkání s Činuky na řece Columbii. Sacagawea tlumočí indiánským esperantem - posunkovou řečí; Ilustrace: Charles M. Russell
Problém byl v tom, že ve Washingtonu nevěděli, co se vlastně na koupeném území nachází a proto byla na popud prezidenta Thomase Jeffersona zorganizována expedice, v jejímž čele stanuli kapitáni Meriwether Lewis (1774 – 1809) a William Clark (1770 – 1832), která měla projít napříč kontinentem, až k břehům Pacifiku, který již v té době zmapován byl. Jejich úžasná cesta trvala přes dva roky, procestovali celkem 12 500 km povětšinou neprobádanou divočinou, při které ukázali směr dalším následovníkům, kteří tuto divočinu posléze proměnili pluhem a puškou ve stát, rozkládající se až k Pacifiku a ovlivňující dění po celém světě.
Ale tohle všechno oba kapitáni vyrážejíc do neznámé divočiny nemohli ani tušit...
Cesta tam
A tak 14. května 1804 po skoro ročních přípravách opouští expedice v počtu 45 mužů město St. Louis a vyráží na dvou člunech a jedné velké lodi s plochým dnem proti proudu řeky Missouri liduprázdnou krajinou. Teprve v půlce srpna se setkávají s jednou z vesnic kmene Yanktonských Siuxů. Kapitáni rozdávají první dary a snaží se připravit půdu pro budoucí obchodníky. O dva dny později potkávají další vesnici, tentokrát Teutonských Siouxů a zde expedice málem končí, neboť indiáni vyžadují jakési mýtné a málem dochází ke střelbě a použití jediného malého děla, které expedice s sebou vezla.
Do konce října expedice dorazila na území indiánského kmene Mandanů, na území dnešní Severní Dakoty. Zde se setkali s francouzským lovcem Toussaintem Charbonneauem, kterého najali jako znalce divočiny pro další cestu, neboť od této chvíle půjde opravdu o putování neznámou krajinou. Charbonneaua doprovázela jeho těhotná patnáctiletá indiánská žena, která se posléze velkou měrou zasloužila o zdar výpravy a vedle indiánské princezny Pocahontas patří v americké historii k nejznámějším indiánkám. Její jméno bylo Sacagawea (Ptačí žena) a v dětství byla unesena od svého kmene Šošónů a právě přes území tohoto kmene měla výprava časem putovat.
Výprava k oboustranné spokojenosti využila pohostinnosti Mandanů, kteří byli vyhlášení svým přátelským vztahem k bělochům (dokud je o třicet tři let později při pohledu na svůj vymírající kmen postižený epidemií Černých neštovic a těsně před svoji smrtí, neproklel poslední velký mandanský náčelník Mah-toh-to-pa) a postavila zde malou pevnost nazvanou Fort Mandan (viz mapka).
Lewisovi a Clarkovi muži si nestěžovali. Přátelské uvítání bylo umocněno místním zvykem, že charakterové vlastnosti a um se může přenášet z muže na muže, když se milují se stejnou ženou a zájem mandanských bojovníků o umění dobré střelby, výrobu kovových předmětů, lodí a dalších bílých vymožeností byl opravdu velký a jejich ženy touze svých mužů vycházely ochotně vstříc. Sacagawě se během zimování narodil syn, který dostal jméno Jean Baptiste a se kterým absolvovala celou dále popisovanou cestu, což byl obdivuhodný výkon.
Mimochodem, Jean Baptiste měl zajímavý život. Ještě v dětství ho po smrti Sacagawei Clark adoptoval, a zajistil mu kvalitní vzdělání na nejlepších školách. Zde se ve svých osmnácti letech seznámil s princem Pavlem z Württembergu, který ho vzal na šest let do Evropy, kde byl po celou dobu členem královské domácnosti a dostalo se mu skvělého výcviku ve dvorní etiketě, aby se nakonec vrátil zpět do Lousiany a v horách se účastnil tzv. kožešinového obchodu.
S příchodem jara opustila výprava svůj zimní tábor a to již v užším počtu 32 mužů, neboť část osazenstva byla poslána zpět s nerosty, rostlinami a dalšími přírodninami a hlavně s mapou již absolvované cesty.
Lewis další cestu na západ okomentoval ve svém deníku slovy: „Mohl bych považovat okamžik odjezdu za nejšťastnější chvíli svého života.“ Jenže cesta dál proti proudu Missouri vůbec nebyla lehká. Expedice málem přišla o své vědecké vybavení, Lewise málem uštkl chřestýš, objevily se nemoci a hlavně peřeje. Jen jedny z nich, dlouhé 16 kilometrů překonávali Lewisovi a Clarkovi muži dvanáct dní. Až v půlce července vpluly jejich lodě do klidnějších vod, tam kde se řeka stáčela k jihu, podél prvních výběžků Skalistých hor. O něco dál vstoupili na území Šošónů, ale k setkání s nimi došlo až v půlce srpna. Při následovném jednání indiáni potvrdili Lewisovu obavu o tom, že řeka je dál nesplavná a zároveň odmítli výpravě prodat koně potřebné pro další cestu. Bezvýchodnou situaci zachránila scénka, která by se spíše hodila do dnešních hollywoodských filmových limonád. Během dalšího jednání totiž Sacagawea poznala v náčelníkovi Šošónů Cameahwaitovi svého bratra a radost i poznání bylo oboustranné. Výprava pak v pohodě mohla nakoupit 29 koní a jeden z Šošónů se nabídl jako průvodce pro cestu jejich územím.
Následoval krajně namáhavý přechod přes pohoří Bitterroot spojený s nadílkou prvního sněhu a ochlazením. Až po skoro měsíčním putování výprava slezla do údolí řeky Clearwater, na území kmene Propíchnutých nosů. Jednalo se o přátelský kmen, který na rozdíl od svých okolních indiánských sousedů nikdy v pozdějších letech nevedl válku proti bělochům a na oplátku byl bělochy velmi oblíbený. Tedy do chvíle, než došlo i na jejich území, o čemž by mohl vyprávět náčelník Joseph, vedoucí poslední marný boj končící odsunem do rezervace. Ale to mělo nastat až za „dlouhých“ sedmdesát let.
Vysílení cestovatelé u Propíchnutých nosů nabrali nových sil. Navíc se indiáni nabídli, že se jim postarají o koně do doby, než si je výprava při zpáteční cestě vyzvedne a na kus kůže nakreslili cestu k řece Columbii. Co víc si přát.
Postavili proto pět kánoí a začátkem října vypluli dál, teď již po proudu, protože horský kontinentální předěl měli za zády! Nejdříve pluli dál po řece Clearwater, která se vlévala do řeky Snake a ta do Columbie, která ústila v Pacifiku! Cesta to nebyla lehká, řeka Snake se na některých místech zužovala z jednoho kilometru na 40 metrů, skoro každý den byly na pořadu dne nebezpečné peřeje, díky okolním vysokým skalnatým břehům se nedalo pořádně přistát a utábořit se. Na řece Columbii to bylo podobné. Ještě že indiáni kmene Činuků obývající vesnice podél řeky byly vesměs přátelští.
Nakonec přišel 8. listopad, kdy v hustém dešti a v mlze najednou Clark uslyšel hučení oceánu! Cíle cesty bylo sice dosaženo, ale čas ani nálada na nějaké bujaré oslavy nebyla, počasí se totiž prudce změnilo a ústí řeky bylo vystaveno týdenní bouři. Zápis v Clarkově deníku hovoří jasně. „Řeka vystupuje z břehů a zaplavuje náš tábor. Všichni jsme promočeni a kožené obleky se mění ve shnilé cáry. V noci spíme ve vodě a rozdělat oheň je skoro nemožné. Není odsud úniku, protože kánoe by se ve vysokých vlnách potopily.“ Po skončení bouře nim připluli na kánoích zvědaví indiáni z kmene Clatsop, kteří Lewisovi a Clarkovi ukázali i vhodné místo na táboření. Bylo na čase. Zima neodbytně klepala na dveře a promočení a zmrzlí muži začali za neustálých dešťů a poryvů mrazivého větru stavět zimní tvrz, kterou na počest svých hostitelů nazvali Fort Clatsop. Byla to dlouhá zima, zásob ubývalo, čekání na jaro muselo být nekonečné. Lewis si do svého deníku poznamenal, že za celou zimu bylo jen šest dnů, kdy bylo jasno.
A cesta zpátky
Nakonec se všichni dočkali a 23. března 1806 se expedice vydává zpět na východ, proti proudu Columbie. Do vesnice Propíchnutých nosů, kde našli své koně a sedla v naprostém pořádku, dorazili začátkem května. Protože pohoří Bitterroot bylo ještě zasněžené, zdrželi se u Propíchnutých nosů celý měsíc a pak teprve vyrazili. Byl již nejvyšší čas, výprava začínala být na dně, co se týče vybavení. První pokus o zdolání pohoří byl však neúspěšný a muži (i Sacagawea s malým Jeanem Baptistem) se museli vrátit zpět. Až po dalším měsíci, tedy již koncem června, nastal čas pro další pokus, který byl úspěšný. Po zdolání Bitterootu se výprava rozdělila na dvě části. Lewis s devíti muži pokračoval severní cestou přes území Šošónů k hornímu toku Missouri, kde vykopal uschované kánoe z loňského roku a dál pokračoval po řece dolů. Clark a jeho muži se vypravili prozkoumat předpokládanou jižní cestu podél řeky Yellowstone (viz mapka). Kánoe si měli vyrobit cestou a za místo setkání byl zvolen soutok řek Yellowstone a Missouri. Jednalo se o skoro 1600 km dlouhé odloučení v neznámém terénu.
Bohužel Lewisovu část výpravy postihla jediná vážná přestřelka za celou dobu trvání expedice a to s indiány z kmene Černonožců, kteří odtáhli s dvěma mrtvými bojovníky. Po doplutí k místu dohodnutého setkání, zde od Clarka nalezli vzkaz, že z důvodu malého množství lovné zvěře plul dál po Missouri. Podařilo se jim ho dohnat až po několika dnech a výprava byla konečně znovu kompletní a bez vlastních ztrát. O další dva dny později dopluli k Mandanům, u kterých strávili předminulou zimu a byli vřele uvítáni. Zde se od výpravy odloučil John Colter, aby se následovně zapsal do dějin USA jako objevitel Colterova pekla (gejzírů v Yellowstone) a hlavní účastník Colterova běhu o život. Od vesnice Mandanů je již čekal měsíc trvající pohodlný vodácký výlet zpět do civilizace, do St. Louis, kam expedice dorazila 23. září 1806, tedy po 28 měsících putování.
Přivezla s sebou nasbírané materiály, které se zpracovávaly několik let a hlavně precizně nakreslené mapy. Ještě desítky let Američanům trvalo, než prozkoumali všechna další neznámá místa, ale základ k jejich objevům byl právě učiněn.
Prezident Jefferson jmenoval Clarka superintendantem pro indiánské záležitosti a brigádním generálem milice a podle historiků měli indiáni v Clarkovi svého zastánce i přítele.
Lewis se stal guvernérem Lousiany, což byl od prezidenta špatný tah, protože Lewis byl výborným vůdcem výpravy a dobrým důstojníkem, ale politika mu nebyla souzena a tak se postupně dostal do soukolí protichůdných zájmů, jak svých, tak i skupin obchodníků, osadníků, armády, politiků a jenom tohle vše by vydalo na samostatný článek.
Ve špatném psychickém i zdravotním stavu, pod častým vlivem alkoholu a opiových prášků, které bral na záchvaty malárie, se Lewis vydal do Washingtonu získat podporu a zároveň vysvětlit některé své kroky, za které byl kritizován. Jeho stav se cestou i nadále horšil a nedaleko dnešního města Collinwoodu se i se svým doprovodem ubytoval v Grinderově hospodě.
Odmítl nabízenou postel a rozprostřel si na podlahu bizoní kožešinu, na kterou potom ulehl. Nikdo už nezjistí, na co teď myslel, jestli byl v myšlenkách v těch krajích, kde prožil svůj nejúžasnější příběh, ale podle té rozložené bizoní kožešiny odhaduji, že ano.
Brzo k ránu probudil ostatní spáče výstřel.
Clark, který svému těžce zkoušenému příteli vyjel naproti, dorazil k hostinci pozdě a mohl se s ním rozloučit už jen u jeho čerstvého hrobu.
A někde na východě se stovky mladých odvážných mužů hnaných touhou po zbohatnutí i po dobrodružství začali pomalu připravovat na dlouhou cestu ve směru zapadající slunce.
Michael Antony - Tony
Sdružení Avalon
Děkuji Willymu za zapůjčení těžko sehnatelné literatury ze zahraničí.
Použitá literatura:
Rod Gragg. Lewis and Clark. Nashville: Rutlegde Hill Press, 2003
Paolo Novaresio. Cesty do neznáma. Praha: Rebo Productions, 1996
Jiří Černík. Divoký západ III. Praha: Libri, 2003
Bernard De Voto. Za širou Missouri. Praha: Argo, 2001
Carolyn Gilman. Lewis and Clark. Washington, London: Smithsonian Books, 2003
Repro: archiv Sdružení Avalon
Text byl připraven pro trampský časopis PUCHEJŘ,
vydávaný Sdružením Avalon, kde vyšel v Puchejři 3-4/2011, tedy loňském letním dvoučísle
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé na stránkách Horolezecká abeceda publikován v r. 2012. V Puchejři vyšel v r. 2011
