OSOBNOST: 7. 1. 2006 zemřel ve Fiesachu Heinrich Harrer
07.01.2024 Známý horolezec, cestovatel, geograf a spisovatel Heinrich Harrer proslul především svojí účastí v družstvu, jemuž se podařil prvovýstup severní stěnou Eigeru, dodnes vydávanou knihou Sedm let v Tibetu, ale i některými svými poválečnými prvovýstupy v celém světě. Harrer, který se oprávněně zařadil k horolezeckým legendám vynaložil rovněž mnoho námahy aby svět upozornil na pohnutý osud Tibetu a jeho lidu.
.
(6. 7. 1912 Hüttenberg, Korutany – 7. 1. 2006 Friesach, Korutany)
Harrer_WhiteSpider_The Story of the Eiger_London1968
Mein Leben, Heinrich_Harrer, Ullstein. 2002
Jedno z mnoha vydání Sedm let v Tibetu; 1997
Sedm let v Tibetu z r. 2006
Harrer, vydání Bílého pavouka z r. 1958
... a konečně! Filmový plakát. Brad Pitt v hlavní roli
Do dějin světového horolezectví se Heinrich Harrer zapsal roku 1938, kdy společně s třemi přáteli podnikl první úspěšný prvovýstup severní stěnou Eigeru. Tento výkon mu zajistil místo v německé expedici na Nangá Parbat.
V důsledku událostí druhé světové války se však Harrerův himálajský výlet poněkud protáhl. Celá oblast se nacházela ve sféře britského zájmu a vlivu a němečtí horolezci, jakožto příslušních nepřátelského tábora byli internování v zajateckém táboře. Odtud se však Harrerovi společně Peterem Aufschnaiterem podařilo uprchnout. Za cíl útěku si vybrali nejméně pravděpodobný směr. Vyrazili na sever do Tibetu. Dlouhé měsíce cestovali o hladu ledovými pustinami, až po mnoha dobrodružstvích v převlečení dosáhli samotné Lhasy, cizincům jinak téměř zcela zapovězeného města. Zde byli uprchlíci nakonec vlídně přijati a dokonce působili ve státních službách. Aufschnaiterem jako pracoval zemědělský odborník a nakonec také jako stavitel a projektant, Harrer napřed jako vládní fotograf, a později se dokonce na čas stal učitelem v té době nejenom duchovního, ale i světského vůdce Tibeťanů, mladého dalajlámy, kterého vyučoval jazykům, zeměpisu a matematice. Z Tibetu se Harrer vrátil až počátkem padesátých let (kdy z Čínou obsazované země prchl do Indie).
Tuto životní etapu Harrer později zachytil v autobiografické knize „Sieben Jahre in Tibet“ s podtitulem "Mein Leben am Hofe des Dalai Lama" (Sedm let v Tibetu; Můj život na dalajlámově dvoře), která právě pro svoji autentičnost a ojedinělost vzbudila po celém světě opravdovou senzaci a založila pověst Harrera i jako úspěšného spisovatele.
Po skončení války a návratu do Evropy se Harrer i nadále věnoval horolezectví a cestování. Zážitky ze svých četných výprav po celém světě popisuje ve svých dalších úspěšných knihách. Harrer tak působil v asijských velehorách, Jižní i Severní Americe, Africe, či Borneu.
Expedici na Novou Guineu zaznamenanou v knize „Ich komme aus der Steinzeit“, která v češtině vyšla pod názvem "Přicházím z doby kamenné" považuje za vůbec nejobtížnější ze svých cest.
Během tohoto půlročního pobytu v západní části ostrova uskutečnil v neprobádaných velehorách 30 prvovýstupů. Tehdy již ve věku padesáti let jako první na světě stanul i na vrcholu nejvyšší hory ostrova a zároveň nejvyššího vrcholu celé Austrálie a Oceánie – Carstenszovy pyramidy (5 030 m), považované za nejvyšší horu Austrálie a Oceánie. Celé své působení na Nové Guinei zakončil náročnou průkopnickou cestou z horské Wameny k jižnímu pobřeží ostrova. Toto putovaní téměř neprostupnými tropickými pralesy napříč teritoriem obávaných kanibalů a lovců lebek absolvoval vůbec jako první běloch.
Nutno konstatovat, že většina Harrerových pozdějších cest měla značnou „sportovní“ hodnotu, na svých více než šestadvaceti expedicích podnikl řadu prvovýstupů (ke známým patří např. prvovýstupy na Aljašce a v Jižní Americe), ale že v jejich průběhu i úspěšně zhodnotil své původní vzdělání. Své cesty zpravidla velmi kvalitně dokumentoval a díky jeho dobrodružné povaze měly často charakter opravdu objevných cest. Kromě horolezectví se podrobněji se zabýval geografií a etnografií. Není tedy ani divu, že se v průběhu života vrátil k akademické kariéře, přednášel geografii a v roce 1965 byl jmenován řádným profesorem geografie na universitě ve Štýrském Hradci.
Harrer byl rovněž velmi pilným a plodným autorem. Publikoval dvacet významnějších (knižních) titulů nehledě ani na množství odborných i popularizačních článků. Kromě již zmíněných titulů - Sedm let v Tibetu a Přicházím z doby ledové, patří k nejznámějším do češtiny přeloženým dílům např. „Duchové a démoni“, „Posledních pět set“, „U jezera blaženosti“, či „Návrat do Tibetu“. Horolezeckou veřejností je ovšem nejvíce oceňovanou knihou H. Harrera „Die Weiße Spinne“ s podtitulem Das große Buch vom Eiger (Bílý pavouk; velká kniha Eigeru - v češině vyšla s podtitulem „Dobývání stěny smrti“). Koneckonců, kdo už jiný, než zkušený publicista , geograf a akademik zvyklý kriticky hodnotit prameny, a ke všemu jeden z provovýstupců této stěny by podobnopu knihu měl napsat.
Celý Harrerův život významnou měrou ovlivnil zážitek vynuceného pobytu v Tibetu. Této zemi, její geografii, etnografii ale zejména aktuálnímu dění zde věnoval mnoho svého času. O Tibetu napsal rovněž řadu popularizačních knih i odborných článků, opakovaně navštěvoval oblasti s Tibetem historicky spízněné, jako Ladakh a Bhútán, budhismus a jeho historii studoval mj. v Barmě. Udržoval rovněž úzké a přátelské styky s tibetským exilem a pomoci Tibetu a Tibeťanům věnoval hodně námahy i prostředků.
Přestože se Harrer dočkal za svého života řady vyznamenání, nevyhnul se ani kritice, zejména za to, že v mládí – a v době svého prvního celosvětového úspěchu, výstupu na Eiger v roce 1938, se hlásil k fašismu. K této své životní etapě a se Harrer přiznal již v padesátých letech, teprve na sklonku jeho života však vyšlo najevo, že tato koketérie s fašismem měla poněkud vážnější charakter. Od roku 1933 byl členem nacistických oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer. V roce 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil do NSDAP. Celou tuto svoji životní etapu sám označil za hloupou chybu a ideologický omyl.
-tof-
Poznámky
Heinrich Harrer - externí odkazy:
Encyklopedické heslo; cs.wikipedia
Encyklopedické heslo; en.wikipedia
Harrer Museum
Severní stěna Eigeru na stránkách Horolezecké abecedy:
VÝROČÍ: 24. 6. 1938 Prvovýstup severní stěnou Eigeru
VÝROČÍ: 2. 9. 1961 prostoupili první Čechoslováci severní stěnu Eigeru
VÝROČÍ: 5. 3. 1976 První český zimní výstup severní stěnou Eigeru
Reprofoto: archiv www.horolezeckaabeceda.cz
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2011.
