OSOBNOST: 29. 7. 1908 zemřel ve Vídni Paul Grohmann
29.07.2024 Významný rakouský alpinista a prvovýstupce druhé poloviny devatenáctého století, který vstoupil do povědomí širší alpinistické veřejnosti jako autor odborné průvodcovské literatury a vydavatel kartografických děl. V roce 1875 vydal mapu Dolomit, a o dva roky později i průvodce touto oblastí. Do historie světového alpinismu se však kromě svých smělých prvovýstupů zapsal v roce 1862 jako jeden ze zakladatelů Österreichischer Alpenverein (ÖAV).
(12. 6. 1838 Vídeň – 29. 7. 1908 Vídeň)
Mladý Vídeňák Grohmann již ve svých dvaceti letech zdolal Grossglockner a v letech 1862 až 1873 i hlavní vrcholy východních Dolomit (Marmoladu, Pelmo, Cristallo, Antelao, Sorapiss, Tofane a Civettu). Později působil zejména v rakouských Zillertalerských Alpách a tehdy ještě rakousko-uherských (nyní italských) Dolomitech, s nimiž je jeho jméno neodmyslitelně spjato, a kde patří k prvním významným popularizátorům a bez nadsázky zakladatelem turismu v oblasti. Právě Dolomity se staly Grohmannovou trvalou vášní, zde podnikl celou řadu průkopnických výprav i výstupů i prvovýstupů na dosud nezlezené vrcholky. S oblastí je však spjat i jinak. V roce 1875 vydal podrobnou podrobnou mapu „Karte der Dolomit-Alpen“ a v roce 1877 ještě velmi ceněného průvodce „Wanderungen in den Dolomiten“, kterým významně přispěl k seznámení se s touto oblastí širší veřejností a není divu, že pro místní horaly, kterým tak nepřímo zajistil významný zdroj obživy se stal „dolomitským hrdinou“, mužem, který si zaslouží vztyčit v horách pomník ještě za svého života.
Vrcholu své lezecké dráhy se Paul Grohmann dočkal v roce 1869, kdy již jako poměrně uznávaný horolezec své doby dosáhl za necelý měsíc štíty Sassolungo a Cima Grande di Lavaredo a zejména vrcholu Punta dei Tre Scareri.
Zejména výstup na poslední jmenovaný vrchol Punta dei Tre Scareri, který podnikl s alpskými vůdci Peterem Salcherem a Franzem Innerkoflerem za pouhých pět hodin je považován za mimořádný výkon.
A jen o několik dnů později, 13. 8. 1869 ve stejné sestavě podnikli tito odvážní průkopníci prvovýstup na první z výše jmenovaných štítů, Langkofel - Sassolungo.
Jejich záměr vzbudil mezi obyvateli městečka Ortisei hotové pozdvižení; na trojici se uzavírají sázky a průběh výstupu je, pokud to je možné, pozorně sledován. Výstup vedou logickým směrem, na který je navede hluboký černý komín nad suťoviskem. Vylezou ledovým koloárem, ve kterém namáhavě sekali stupy a stoupají až se zase ocitnou na slunci. V dalším kuloáru, známém dnes jako Gola di Grohmann se málem stanou obětmi hor, když je zasáhne sprcha kamení – naštěstí se vše obejde bez vážnějších následků a proto pokračují k nehezky vyhlížejícímu převisu, který, jak se vzápětí ukáže, nelze obejít. Zkušení vůdci si naštěstí vědí rady, Salcher nastavuje záda, po kterých vystoupá Innerkofler do lezitelnějších míst.
Nad převisem se ukázalo, že šlo o poslední významnou překážku na cestě k vrcholu. Po sedmi hodinách od opuštění chaty, přesně v 11:15 Grohmann stanoví nejvyšší bod hory, na kterém všichni staví kamenného mužika, píší svá jména na kámen a vztyčují vlajku, která je z údolí halasně zdravena.
Završil se tak historický výstup, který se pro jeho iniciátora, Paula Grohmanna, stal největším horolezeckým úspěchem celé své alpinistické kariéry, během které zpravidla s vůdci podnikl např. prvovýstupy na Hochalmspitze ve Vysokých Taurách (15. 8. 1859), dolomitskou Tofane (29. 8. 1863), Marmoladu v Dolomitech (28. 9. 1864), Antelao - nejvyšší vrchol východní části Dolomit (18. 9. 1863), Coglians v Karnských Alpách (30. 9. 1865), Hochfeiler v Zillertalerských Alpách (24. 7. 1865), Cristallo v Dolomitech (14. 9. 1865), Olperer v Zillertalere (10. 9. 1867), dolomitský Langkofel - Sassolungo (13. 08. 1869) či nejvyšší vrchol známého dolomitského cimbuří The Tre Cime di Lavaredo Cima Grande (Große Zinne; 21. 8. 1869).
-tof-
Repro a foto: Wikipédia – Otevřená encyklopedie; licence wikipedia/commons a archiv www.horolezeckaabeceda.cz.
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2010.
