OSOBNOST: 20. 11. 1863 zemřel v Budapešti Anton Schmidl
20.11.2024 Významný rakouský geograf původem z českých zemí Schmidl, speleolog a jeden ze zakladatelů moderní karsologie patřil k autorům, jejichž dílo, pohříchu mnohdy doceněné až s velkým odstupem, je dnes považováno za stěžejní při vývoji speleologie. Do vědecké terminologie zavedl dodnes používané názvy pocházející ze slovinštiny, zeměpisnými učebnicemi pokryl Transylvánii či Slovinsko. Prvním jeho dílem byla monografie o Sněžce.
(18. 5. 1802 Königswart - Lázně Kynžvart - 20. 11. 1863 Budapešť)
Stalagmit v Planinske jame; Schmidlova litografie publikovaná roku 1854
V letech 1847 - 1857 byl hlavním matrikářem nově založené Císařské akademie věd ve Vídni. Právě v tomto období připravil většinu svých prací o jeskyních, které jsou dnes považovány za zcela zásadní díla v tomto oboru. Toto období bohužel skončilo Schmidlovým přeložením do Budapešti, kde byl jmenován profesorem historie, geografie a statistiky na polytechnice. Jeho přednášky v Budapešti, které vedl v německém jazyce, byly značně ovlivněny sklony ke geografii a historii průmyslu a obchodu - v kontrastu k dřívějším výzkumům ve fyzikální geografii krasových oblastí. Právě v Budapešti také, tento výsostně rakousko-uherský občan skonal.
Přestože se jedná o českého rodáka, je Schmidl v Čechách poměrně málo známý. Pravdou ovšem je, že většinu svého života strávil v nynějším Rakousku a v Maďarsku. Učil ve Vídni a Budapešti a jeho popisné zeměpisné učebnice pokrývají také oblast Transylvánie či Slovinska. Věnoval se většinou studiu jeskyní, podzemních řek a ostatních vápencových krasových útvarů a jeho práce v této oblasti zaujaly významné místo v rámci celé Rakousko-uherské monarchie. Stal se jednou z klíčových klíčovou postav historie krasových objevů.
Během svého života publikoval nejméně 37 knih a 20 vědeckých prací, ale i na dalších 60 článků. Karslogické a speleologické publikace budou zmíněny v dalším textu, z podstatných příruček a učebnic krajinného a oblastního zeměpisu které dílům o jeskyních předcházely připomeňme alespoň jeho šestisetstránkový „Reisehandbuch durch das Königreich Ungarn mit den Nebenländern und Dalmatien, nach Serbien, Bukarest und Constantinopel“ vydavý v r. 1835. Námětem podobných knih byly také Čechy i Morava.
Speleologický výzkum
Schmidlova důležitá práce v krasových oblastech a jejich jeskyních vznikla v průběhu několika málo let, kdy pobýval ve Vídni. Nejvíce publikací uveřejnil v letech 1850 - 1857. První část tohoto sedmiletého "krasového" aktivního období zasvětil klasickým jeskynním oblastem Slovinska - klasickým nejen díky předešlým studiím ze 17. století, ale právě díky Schmidlovu vlastnímu příspěvku k jejich poznání.
Začal pracovat na přesné topografii jeskyní Slovinska. Zaznamenával jednak své vlastní údaje a použil i pozorování svého přítele Ivana Rudolfa. Zvláště stojí za pozornost, že nezamýšlel pouze rozšířit turistické jeskyně, ale ve své zprávě podal první přesné popisy jeskyní Postojenské soustavy - Predjamske jamy, Škocjanske jamy, Križne jamy a dalších. Nejdůležitější nálezy zveřejnil r. 1854 v knize "Die Grotten und Höhlen von Adelsberg, Lueg, Planina und Laas". Kniha rovněž obsahovala diskusi o jeskynní fauně, jeskynní meteorologii i dalších hlediscích jeskynního průzkumu. Podle názoru A. Martela, známého francouzského speleologa konce minulého století, byla tato kniha "skutečným počátečním bodem speleologie". Musí být považována za první svého druhu a její autor za opravdového původce speleologie a vědeckého zkoumání jeskyní.
V největší slovinské jeskyni Postojenska jama byl hlavním Schmidlovým úspěchem objev skoro půlkilometrového úseku podzemní řeky Pivky, ke kterému sošlo v srpnu r. 1850, kdy panovala velká sucha a nízká hladina vody umožnila projít pod nejnižší částí stropu, i když zde náhlá bouře Schmidla po vzedmutí podzemní hladiny na řadu hodin uvěznila. Za pomoci I. Rudolfa a jeho plánů prozkoumal celkem šest kilometrů chodeb (475 m nahoru ke spojení, 2 865 m ve východní větvi a 2 660 m ve větvi západní). Východní větev byla o něco splavnější i přesto, že tam jsou v jednom místě peřeje.
Schmidl a Rudolf jako první použili novou techniku i v ostatních soustavách mezi Planinou a Postojnou. Zápisky o teplotě vody z mnoha míst podzemní řeky jim pomohly odhadnout vnitřní spojení různých jeskyní. V Črne jame našli okolo 250 m nových chodeb, v srpnu roku 1852 jako první zkoumali další otevřenou jeskyni (Plivku jamu) severně od Črne jamy. Zde pak v následujícím roce našli a zmapovali 950 m nových chodeb i některé další menší prostory.
Hodnotu Schmidlových výzkumů zvyšuje spolupráce s Ivanem Rudolfem, zkušeným báňským inženýrem. Publikovaná pozorování odhalují jeskynní systémy o celkové délce 5 850 m v Postojenske jame, 6 000 m v Planině, 493 v Črne jame a 1080 m v Predjamske jame. Plánek Postojenske jamy byl také vytištěn barevně v menším měřítku na reliéfní podzemní mapě ve vztahu k topografickému povrchu jeskyně. Mnohé z 11 dalších jeskyní této oblasti zpracovaných Schmidlem musel zkoumat nebo alespoň měřit Rudolf. Celková délka tehdy změřených chodeb byla 19 100 m.
V roce 1851 udělal Schmidl důležitý pokrok ve výzkumech extrémně obtížné jeskyně, Škocjanske jamy, kde ponorná řeka Reka zaplavuje jeskyni a neustále je přerušována vodopády, takže loď zde k výzkumu nelze použít. Stěny v jeskyních jsou vysoké (i přes 100 m) a většinou kolmé. Schmidl mohl postupovat dále, až když nalezl okraj jedné ze stěn na místě, které je dnes nazýváno Schmidlova dvorana. Jde o samostatnou, se zbytkem systému propojenou jeskyni, která ústí do velké doliny Sv. Škocjana. Tato jeskyně je vlastně starším řečištěm. Tudy protékala Reka předtím, než se dostala do dnešního koryta o 80 m níže.
Roku 1855 obrátil Schmidl svou pozornost na Rakousko. V srpnu částečně prozkoumal Gedloch a Ötscherhöhle a zveřejnil jejich plány. Jeho zpráva je velmi detailní a věnuje pozornost zejména teplotě a tlaku jako hlavním ukazatelům nadmořské výšky. V tomtéž článku poukázal i na Streinovy výzkumy jeskyní v 16. století. Poprvé zde také vydal Streinův rukopis v jeho plném znění.
V srpnu následujícího roku zkoumal jeskyni Baradla v Aggteleku na hranicích Maďarska a Slovenska, jejíž značné části jsou dnes zpřístupněné (součástí místního rozsáhlého podzemního systému je i jeskyně Domica na slovenské straně státní hranice, která je nejznámější jeskyní Slovenského krasu. Jeskyně Baradla svou délkou 8,667 km byla až do roku 1893 považována za největší jeskynní systém v Evropě. Ani v tomto případě Schmidl neopomněl připojit tabulky naměřených teplot a poznámky o jeskynní fauně.
Další krasové výzkumy
Kromě výzkumů jeskyní, objevování nových chodeb a tvorby jejich plánů se Schmidl rovněž zajímal o hydrologii podzemí, a věnoval se rovněž praktickému významu jeskynních výzkumů, jak dokládá jeho výzkum v jeskyni Trebiciano u Terstu, jejíž velká podzemní řeka v hloubce 329 m je zdrojem pitné vody pro město. Byla v jeskyni Trebiciano. Není jisté, zda Schmidl sám do jeskyně objevené v roce1841 sestoupil, ale v každém případě použil data o hladině vody při sestavování tabulek. Na základě porovnání ze svých údajů o Škocjanske jame stanovil kolísání hladiny podzemní vody, její teplotu a rychlost toku, ale i použitelnost jako zdroje vody pro město.
Zajímal se také o celkový systém odtoku vody ze sezónního jezera v Cerknici ve Slovinsku. Voda z jezera dále odtéká do Planinske jamy.
Schmidl měl rovněž zájem o celkové prostředí jeskyní. O jeho měřeních teploty vody a vzduchu jsme se již zmínili. Tyto činitele bral v úvahu ve svých studiích jeskynní fauny. Později spolu s údaji o tlaku měřil i nadmořskou výšku. Začal se vlastně zabývat meteorologií jeskyní. Např. v Postojenske jame zaznamenával r. 1852 v hodinových intervalech hodnoty tlaku a teploty uvnitř jeskyně (po dobu 24 hodin, a srovnával je s podobnými údaji z tržiště v Postojné. Zanesl do tabulky údaje o teplotě vzduchu a vody, vlhkosti a tlaku v sedmi různých jeskyních a v jejich okolí a porovnával své vlastní údaje s údaji předešlých pozorovatelů. Jeho pozornost přitahovala zvláště Silická ľadnica ve Slovenském krasu.
Samotným procesem vzniku a utváření jeskyní se sice podrobněji nezabýval, avšak vyjádřil názor na původ závrtů, slepých údolí a podobných tvarů krasového reliéfu, které studoval ve Slovinsku. Z místního krasu popsal řadu terénních nerovností a u závrtů přesvědčivě doložil jejich původ. Časem byl označen "the founder of the collapse theory" (objevitel propadové teorie), ačkoliv zdaleka nebyl první, kdo na tuto možnost upozornil.
Výzkumy ve Slovinsku se v Schmidlově díle projevily i jinak. Byl to právě on, kdo představil v literatuře slovinské názvy pro charakteristické krasové jevy, jako je „dolina“ a „ponor“, které, podobně jako termín „kras“ byly později formálně ustanoveny jako oficiální mezinárodní termíny. Slovo Höhlenkunde čili "studium jeskyní" použil r. 1850 jako první také Schmidl.
Studium jeskynní fauny už bylo pro Schmidla velmi speciální záležitostí. Sám v tomto směru podnikl jen velmi málo výzkumů, ačkoliv některá svá měření teploty vody spojil se studiem macarátů jeskynních (Proteus anguineus). Tento živočich se mu zdál natolik pozoruhodný, že jej neváhal zařadit jako předmět studia speleologie. Jeho nejvýznamnější kniha o jeskyních oblasti Postojne zahrnuje důležité části od Schinera o jeskynní fauně a od Pokorného o jeskynní flóře. Zippe přispěl kapitolou o geologii a paleontologii.
Otec či dědeček moderní speleologie?
Je to právě Schmidlova šíře zájmů při studiu jeskyní, rozsáhlost jeho objevů a technická obtížnost, kterou dokázal překonávat, které ospravedlňují jeho pověst otce moderní speleologie. Význam Schmidlovy práce však nespočívá jen v jeho objevech, ale především ve vlivu, jaký měl na své následovníky. Všechny své výzkumy zaznamenával do nejmenších podrobností, s přesným popisem a kvalitním topografickým zaměřením. Mnoho materiálů uveřejnil v periodikách sice dosažitelných, ale ne vynikajících. Nejvlivnější byla jeho kniha "Die Grotten und Höhlen von Adelsberg, Lueg, Planina und Laas". Uceleně napsaný text zahrnuje souhrn předchozích prací a odděleně vydaný svazek většího formátu obsahuje mapy a 11 litografií, jež Schmidl sám vytvořil. Původně knihu pojal jako první svazek rozsáhlejší monografie, a proto je proti titulní straně ještě název zamýšleného souboru "Zur Höhlenkende des Karstes". Záměr však bohužel Schmidl nikdy neuskutečnil.
Za zmínku zde stojí srovnání s významným francouzským speleologemE. A. Martelem jehož profil byl na Horolezecké abecedě publikován již v minulosti. Tento významný badatel je rovněž, a to nejenom v rodné Francii, kde působil především, označován za „otce speleologie“. A to je právě ve Francii, kde je speleoalpinismus považován málem za národní sport a amatérské i profesionální speleologii se věnuje neuvěřitelný počet lidí, opravdu co říct.
Srovnáváme-li však dvě, pro vývoj speleologie tak podstatné osobnosti, musíme (společně s T. Shawem) konstatovat, že v případě A. A. Schmidla a E. A. Martela se jedná o osobnosti přinejmenším srovnatelné, a v mnoha ohledech si byli rovni, byť na vzestup moderního průzkumu jeskyní a krasu měli rozdílný vliv.
Bez zajímavosti pak rozhodně není ještě jedna okolnost, kterou měli tito významní badatelé společnou, a to fakt, že přestože se oba od mládí intenzivně zajímali o geografii a přírodní vědy obecně, vzdělání měli oba humanitní a shodou okolností oba promovali z práv.
Snad by bylo možné nazvat Martela otcem a Schmidla dědečkem moderní speleologie, neboť v každé vyvíjející se vědě staví pozdější badatelé na základech položených předchozí generací. Předchůdci však na druhou stranu začínají ve stadiu, kdy znalostí je méně a jsou "primitivní", a proto mohou očekávat větší pokrok a významnější objevy. Při tomto pojetí by však ani jeden z badatelů nemohl být pokládán za opravdu významného.
Některé výsledky práce obou mužů jsou srovnatelné: Schmidl byl s jeskyněmi aktivně spjat po dobu sedmi let, Martelovo období aktivních výzkumů trvalo 26 let, a v teoretickém studiu a publikování pokračoval ještě následujících 23 let. Schmidlovy výzkumy byly omezeny na ucelené a přilehlé oblasti střední a jihovýchodní Evropy, zatímco Martel bádal pravda převážně ve Francii, avšak za stěžejní části jeho díla jsou považovány publikované výzkumy i v jiných částech Evropy, ale také v Rusku a Americe. Schmidlovy hlavní uveřejněné spisy o jeskyních čítají 3 knihy a několik desítek článků, zatímco Martel napsal 20 knih a 780 článků - mnoho z nich bylo přeloženo a vydáno v zahraničí. Speleologická společnost založená r. 1879 v Rakousku vyzdvihla Schmidlův význam; Martel založil r. 1895 svou společnost - Société de Spéléologie, která se stala významnou mezinárodní organizací. Kvůli tomu však nemůžeme říci, že Martel byl historicky důležitější než Schmidl. Přestože Martelovy objevy byly četnější, neboť byly výsledkem jeho velmi dlouhého aktivního období, spojeného navíc se skutečností, že speleologie již existovala jako uznávaná věda alespoň v německy mluvících zemích a v rozsáhlých oblastech jižní a střední Evropy. A právě fakt, že speleologie že zde speleologie, resp. karsologie byla již etablovaným vědním oborem je nepochybně nutno přičíst Schmidlovi a předešlé generaci všeobecně. Martel sám Schmidla označil za zakladatele tohoto oboru.
V každém případě byl Schmidl bezesporu prvním člověkem, který chápal speleologii jako jednotný celek - stal se tak zakladatelem celého vědního oboru.
Podle článku Trevora R. Shawa zpracoval T. Frank
Shaw T. R., 1978: Adolf Schmidl (1802 - 1863) the father of modern speleology? International Journal of Speleology 10
Foto: International Journal of Speleology, www.kynzvart.cz a archiv www.horolezeckaabeceda.cz.
Poznámka:
Dr. Trevor Royle Shaw (nar. 1928), mj. nositel medaile Jaroslava Petrboka udělované Českou speleologickou společností za celoživotní výzkum historie speleologie, je známý bibliofil a majitel pravděpodobně nejrozsáhlejší kolekce speleologické literatury vydané před rokem 1900, i obrovské sbírky krasových pohlednic. V roce 1975 vydal monumentální monografii „History of cave science“ tedy „Dějiny speleologie“. V této publikaci je řada kapitol věnovaných úloze lokalit na území České republiky a Rakousko-uherské monarchie, které v dějinách karsologie sehrály roli větší, než do publikování nejnovějších Shawových poznatků speleohistorici ovlivnění především ve Francii vydaných děl domnívali. Právě „objev“ zapomenuté postavy Antona Adolfa Schmidla „otce světové speleologie“ jak jej nazval, je považováno za jednu z jeho zásluh.
Více: TREVOR SHAW - portrét historika speleologie z pera Václava Cílka; SPELEO – svazek č. 11.
-tof-
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2010.
