VÝROČÍ: 29. 9. 1957 byly objeveny Bozkovské dolomitové jeskyně
29.09.2024 Deset let po odstřelu v lomu na Vápenici, který v roce 1947 odhalil nevýznamné krasové dutiny, pronikla skupina vedená Josefem Kurfiřtem z Bozkova do rozlehlejší prostory s překvapivě bohatou krápníkovou výzdobou. Objevu předcházelo prokopání rozsáhlého závalu, kterým první lidé pronikli do prostor, příznačně nazvaných Bludiště. Objev nejrozsáhlejší z krasových dutin severních Čech tak byl na světě.
Jeskynní systém v krystalických vápnitých dolomitech u Boskova do něhož na podzim 1957 pronikla skupina místních nadšenců v čele s Josefem Kurfiřtem, Richardem Havlem a Josefem Dolenským, dostal podle své polohy, resp. podle obce v jejímž katastru se nachází, jméno Bozkovské jeskyně.
V dalších pracích pokračovali přivolaní speleologové F. Skřivánek a Z. Březina z Krasové sekce Společnosti Národního muzea v Praze. Soustavný průzkum odhalil i řadu povrchových krasových jevů; vývěry, závrty i ojedinělé škrapy. Na základě indicií a podrobnějšího odborného výzkumu objevili členové Krasové sekce na sklonku téhož roku pokračování se sintrovými jezírky a sintrovými záclonkami a další krápníkovou výzdobou.
V té době převzala Krasová sekce (nejstarší organizace zaměřená na jeskynní průzkum na našem území) již celý další výzkum, a po předchozím geologickém a geofyzikálním průzkumu, na kterém se podílel i Ústřední ústav Geologický, a který vedli geologové F. Skřivánek a K. Valášek byla objevena 50 m od stávajícího jeskynního systému další soustava dómů a chodeb vyplněných hlubokými jezery. Tyto nově objevené prostory byly (původně jen pracovně) označeny jako Nová Bozkovská jeskyně. Analogicky tomu, byl původně objevený systém pojmenován Stará Bozkovská jeskyně.
Záhy po ukončení průzkumu v roce 1960 přikročil místně příslušný národní výbor k zpřístupňování nově objeveného jeskynního systému. Zpřístupňování probíhalo postupně, již od roku 1960 bylo možné jeskyně navštívit vždy po domluvě s J. Kurfiřtem (prvním z objevitelů). Významný podíl na zpřístupňování má i další z objevitelů, František Skřivánek z Krasové sekce, který vedl již jako zaměstnanec Státního ústavu ochrany přírody další výzkum krasu, směřující k jeho zpřístupnění veřejnosti. Roku 1961 již nebylo pochybnosti o atraktivitě celé lokality, a tak byla proražena přístupová štola mezi Starou a Novou jeskyní, hladina jezírka musela být pro možnost volného přístupu snížena o 5 m. Současná trasa měří přibližně kilometr a prohlídka jeskyní trvá asi 40 minut.
K slavnostnímu otevření kompletně zpřístupněných jeskyní však došlo až 2. 5. 1967. Po desetiletí trvajících úředních průtazích pak Bozkovské jeskyně na sklonku minulého století získaly i zákonnou ochranu, když byly 5. 10. 1999 vyhlášeny národní přírodní památkou.
Jak již bylo řečeno, Bozkovské dolomitové jeskyně se nachází v nevelkém výskytu krystalických vápnitých dolomitů silurského stáří na tektonické poruše při styku náhorní roviny s přilehlým údolním svahem Vraštilovského potoka. Těleso této čočky vápnitého a místy i křemitého dolomitu s křemitými a křemennými žilkami je dlouhé 400 a široké 200 m, o mocnosti více než 100 m. Na východě v místě bývalého lomu na Vápanici dolomit vystupuje k povrchu. Na západě na náhorní planině jsou horniny hluboce rozvětrány a přeměněny na pískovcové eluvium. Dolomity jsou uloženy ve fylitech náležejících k tzv. subsudetskému krystaliniku, z něhož je tvořena Železnorudská břidličná pahorkatina.
Původní vchod se nachází ve výšce 452 m.n.m. v západním svahu Vápenice nad údolím Bozkovského potoka, asi 1 km severně od obce Bozkov na Semilsku v Libereckém kraji.
Největším turistickým lákadlem Bozkovských jeskyní je, kromě Jezerního dómu s patrně největším podzemním jezerem v Čechách, i jedinečná jeskynní výzdoba, z části tvořená klasickými krápníky doplněných množstvím nezvyklých excentrických vláknitých a keříčkovitých krápníků. Ze stěn a stropů pak vystupují křemenné římsy a lišty. Voda okyselená okolními horninami tu vytvořila zajímavé voštinovité a síťovité struktury, krajkové ozdoby a police.
-tof-
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2010.
