VÝROČÍ: 23. 3. 1967 byl vyhlášen Parc national des Pyrénées
23.03.2024 Největší národní park v Pyrenejích byl vyhlášen na francouzské straně pyrenejského hřebene při hranicích se Španělskem v roce 1967, tehdy pod jménem Parc national des Pyrénées Occidentales. Společně s Parque nacional de Ordesa y Monte Perdido na španělské straně tvoří od roku 1997, kdy byl prohlášen světovým dědictvím UNESCO, rozsáhlou biosférickou rezervaci. Patří k nejvýznamnějším parkům vytvořených k ochraně velehorské přírody.
Přehledná mapka parku ze stránek www.parcsnationaux.fr
Jeden z nejaktuálnějších knižních průvodců parkem
Logo Parc national des Pyrénées
Pyreneje jsou třetihorním pásemným pohořím, jehož hlavní osa tvoří francouzsko-španělskou hranici a odděluje Pyrenejský polostrov od kontinentální Evropy. Táhnou se od Biskajského zálivu až k pobřeží Středozemního moře (nejkrásnější a nejznámější trek je také veden od „oceánu k moři“). Na zhruba 430 km je tvoří řada paralelně probíhajících pásem vyvrásněných v několika etapách během třetihor. Centrální partie Pyrenejí se vyznačují typickým alpínským glaciálním reliéfem z převážně krystalických hornin (zejména rul a žul), které až na okrajích přecházejí ve zvrásněné vápence a pískovce. Tato mohutná hradba velehor vytváří přirozenou bariéru mezi mírným vlhkým oceánským podnebím na severu a subtropickým mediterálním klimatem na jihu (na deštivější francouzské straně spadne na hřebenech hor ročně až 2200 mm srážek) a tím výrazně ovlivňuje přírodní poměry na celém Pyrenejském poloostrově. Pyreneje rovněž tvoří významné evropské rozvodí.
Uspořádání vegetace v Parc national des Pyrénées odpovídá klasickým vegetačním stupňům od bukových a jedlobukových lesů v podhůří (asi 12 % plochy parku) po subalpínské louky i porosty borovice kleče či pšenišníků (rododendronů), až po zcela holé aridní lokality v nejvyšších polohách. Výčet flóry zahrnuje asi 1400 druhů cévnatých roslitn včetně 160 endemitů, pozoruhodný je, podobně jako v již zmiňovaném Parque nacional de Ordesa y Monte Perdido společný výskyt druhů středozemního a západoevropského původu i severských reliktů.
Rovněž fauna parku je neobyčejně bohatá. Početná je populace kamzíka pyrenejského (okolo 5000 kusů), častý je výskyt svišťě horského, vysazeného v Pyrenejích po 2. světové válce, raritami jsou pozoruhodný hmyzožravec vychuchol pyrenejský, ale i ženetka tečkovaná nebo mlok bradavičnatý a mlok pyrenejský. Park zároveň tvoří poslední útočiště medvěda hnědého ve Francii, jehož populace představovaná posledními kusy je zdokumentována zejména v údolích Vallée d´Aspe a Vellée d´Ossau. Bohatá je, jako ostatně v celých Pyrenejích (a potažmo na Pyrenejském poloostrově) i avifauna. Častý je orlosup bradatý i orel skalní, zcela běžným druhem je sup mrchožravý.
Parc national des Pyrénées poskytuje prostor pro celou řadu aktivit a sportů v přírodě. Obrovskou návštěvnost mají některé z nejznámějších přírodních zajímavostí parku, většinou se zde však setkává s velmi klidnou a lidmi téměř nenarušenou přírodou. Nejčastější aktivitou v parku je vysokohorská a pěší turistika (ostatně již výše zmíněný legendární trek zdolávající celé Pyreneje na délku, má na francouzské straně hranice svoji obdobu španělské „sendy“, známou dálkovou trasu GR10). Uvnitř samotného parku lze k túrám využít cca 350km značených stezek, a k ubytování slouží cca 20 horských chat. Mimo to je území parku velmi atraktivní pro horolezce, ale i provozování skialpinismu, speleoalpionismu či canyoningu.
-tof-
Externí odkazy:
www.parcsnationaux.fr
www.parc-pyrenees.com
